Je suis Tolo
Fatima RahimiSedm afghánských novinářů zemřelo při útoku teroristů. Byla to odplata ze kritiku Tálibánu. Na rozdíl od pařížských útoků v Charlie Hedbo jejich úmrtí ale světovou veřejnost příliš nezajímá.
Středa 20. ledna nebyla v Afghánistánu obyčejným dnem. Černá středa, jak ji posléze pojmenovali, se stala dalším smutným okamžikem v boji za svobodu, tentokrát za svobodu projevu.
Sedm novinářů ze soukromé afghánské televizní stanice Tolo zemřelo během útoku sebevražedných atentátníků z fundamentalistického hnutí Tálibán. Během odpolední dopravní špičky v Kábulu zvolila teroristická skupina napojená na Al-Káidu jako svůj cíl právě minibus se zaměstnanci zmíněné stanice.
Sebevražedné atentáty jsou pro obyvatele Afghánistánu každodenní realitou. Tentokrát však měl Tálibán méně obvyklý cíl: vystrašit svobodná média, která vznikla po jejich porážce. Ačkoliv současný afghánský prezident, Ašraf Ghani, se snažil uzavřít s Tálibánem mírovou smlouvu, jeho snahy se v červnu zhroutily a Tálibán se zkouší vrátit zpátky k moci a nastolit tak svoji diktaturu.
Tolo vysílala poprvé v roce 2004 a jako první v zemi fungovala dvacet čtyři hodin. Časem získala pověst nejdůvěryhodnějšího zpravodajství a stala se jednou z nejsledovanějších stanic v měnícím se mediálním prostředí po pádu Tálibánu v roce 2001.
Velmi často a otevřeně kritizovala tálibánské postoje, přísně a sebevědomě vystupovala proti jejich kruté vládě. V loňském roce jim teroristé pohrozili poté, co je stanice obvinila z hromadných poprav, znásilňování a únosů, které se odehrály během bitvy o Kunduz. Tálibán tehdy řekl, že zprávy jsou nepřesné a lživé, a vyhrožoval, že za tyto „lži“ budou redaktoři tvrdě pykat.
Po středečním incidentu Tálibán varoval, že pokud se televize Tolo neomluví za své výroky a bude i na dále prostřednictvím „satanské sítě“ šířit „nepravdu“ a kritizovat je, budou následovat další útoky. Jejich mluvčí později na Twitteru zveřejnil snímek s logem stanice Tolo a s velkým X.
Atentát na novináře TV Tolo byl proveden pouze rok po teroristických útocích na časopis Charlie Hebdo. Mezinárodní společenství však reaguje zcela odlišně. Neomluvitelný atak na francouzskou redakci byl označován jako útok na svobodný tisk a svobodu slova. Celým světem se šířilo heslo „Je suis Charlie“.
O smrti sedmi afghánských novinářů však skoro nikdo neví. Nikdo není Tolo. Pouze televizní a rozhlasové sítě a místní noviny truchlily za své kolegy. Před žádnou afghánskou ambasádou nesvítily svíčky za zabité žurnalisty. Nedočkali jsme se všeobecného odsouzení tohoto zbabělého činu, který byl rovněž jednoznačně namířený proti svobodě projevu.
Od roku 2001 platí novináři v Afghánistánu vysokou daň. Nejméně třicet čtyři z nich — včetně patnácti zahraničních novinářů — bylo zabito právě v souvislosti s jejich povoláním. Většina z těchto vražd nebyla potrestána.
V současné době je novinařina jedním z nejnebezpečnějších zaměstnání v zemi. Odsouzení podobných teroristických činů na mezinárodní úrovni by alespoň posílilo důvěru žurnalistů v možnost změny k lepšímu a dodalo by jim odvahu dál bojovat za svobodu. Je suis Tolo.
Marně přemýšlím, jak by mohla vypadat afghánská verze Houellebecqova Podvolení. Přijal by Afghánistán evropany prchající před multikulturalismem a politickou korektností? Aby to bylo z jeho bývalých kolonií, to by se mohlo stát jedině v alternativní historii, tak leda snad že Britům a Rusům by byl otevřenější než jiným cizincům, jako svým bývalým koloniálním vládcům. Přidali by se Afghánci ve strachu před Tálibánem k bojůvkám militantních atheistů vedeným charismatickým Danielem Landou? A jaký by asi měl být afghánský houellebecqovský dekadentní hrdina?
Je to zkrátka vzdálený, neznámý, cizí svět. Paříž, ta leží za humny a vypadá jako zvětšenina Prahy. Kábul a Kunduz jsou strašně daleko a nepředstavitelně cizí.
Věděli, že mohou zemřít a skutečně zemřeli. A jsou tam další, kteří bojují dál. A co děláme my tady, v zemi, kde tak rádi někoho jiného posíláme do boje? Ani o tom neinformujeme (Fatimin text je, pokud vím, jediný na toto téma v českých médiích), natož, abychom vyjadřovali podporu. Ten svět vzdálený, protože o něm nic nevíme. Dokonce ani když je tu tolik odborníků na islám, Blízký východ a vůbec všechno.
Jsem odpůrcem zemansko-českého „zapouzdření“. Kromě toho se cítím s Afghánistánem spjat už od prosince 1979, kdy v den, kdy Nejvyšší soud v Praze už pravomocně odsoudil pro „podvracení republiky“ šest členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, působícího tu při Chartě 77, přijel do Kábulu Babrak Karmal, mávaje svému lidu z jednoho ze sovětských tanků, jež tehdy obsadily zemi. (Viděl jsem to pak na Mírově v televizi.) Z Pankráce nás eskortovali zpátky do vazební věznice v Ruzyni, kde se nám, Václavu Bendovi a mně, podařilo potajmu dole v „díře“ pohovořit a utvrdit se vzájemně v tom, že kvůli oné vojenské intervenci v Afghánistánu si asi ony tehdy právě vynesené tresty – Bendovy čtyři roky a mých pět let – budeme muset odsedět. Také jsme si řekli, že nebudeme usilovat o vystěhování ze země, Václav Benda, opíraje se o svou víru v boha, byl v tom tehdy silnější než já, a jsem mu dodnes vděčen, že mě ovlivnil správným směrem.
Když se pak Státní bezpečnosti nepodařilo mi pobyt v kriminále prodloužit a po pěti letech mě pustili, navštívili mě z Paříže kamarádi a dlouze jsme mluvili i o Afghánistánu. Podivoval jsem se, že proč Čtvrtá internacionála nepožaduje stažení sovětských vojsk ze země. Vysvětlili mi, že hodně protestovali při té vojenské invazi i po ní, ale že nyní by požadavek na odchod sovětských vojsk jen posílil mudžahedíny (= islámské bojovníky), jak se tehdy nazývali a byli nazýváni talibové, a že jejich návrat k moci by znamenal nové znevolnění afghánských žen. Sovětské poměry měly podle mých přátel daleko k demokracii a k právnímu státu, ale afghánskou ženu přece jen pomáhaly vzdělávat a osvobozovat. Sovětský vliv na Kavkaze a ve Střední Asii jsem posuzoval i z tohoto hlediska po roce 1990, když se mocnou zbraní proti Moskvě v Čečensku i jinde stal uměle oživovaný islám a šaría ve formě, jež se tam nikdy nevyskytovala. Neutrálně nebo dokonce se sympatiemi reagovala v polovině 90. let protiruská a geopolitická (tedy proamerická) část české veřejnosti na televizní záběry ukamenování muže a ženy, kteří se v Čečensku „provinili“ cizoložstvím. Film dávala Česká televize!
Dnešní talibán jsou tehdejší protisovětští mudžahedíni. Za zločinné operace koalice „ochotných“, slepené Spojenými státy, jako byla Trvalá svoboda, mají odpovědnost i české vlády, stejně jako za léta trvající válečné štvaní Miloše Zemana. Deportovat „neoprávněné“ (protože podle ministra Chovance ilegální!) uprchlíky zpět do Afghánistánu, kde ji hrozí útisk nebo dokonce smrt, je v lepším případě výsledek nevědomosti, neznalosti a neprofesionality, v horším je to zločin či přečin, doufejme, že jen nedbalostní.
Solidarita s pracovníky televize Tolo, zavražděnými kvůli kritice talibánu, není jen věc obyčejné lidské slušnosti, nýbrž je to i imperativ, vztahující se k další mírové existenci České republiky a Evropské unie, která stále zůstává velkolepým mírovým projektem.